Nejhorší jsou noci. Přes den mě občas přepadají šílené myšlenky, ale denní koloběh je většinou brzo zažene, prostě to musí jít dál. Ale večer v posteli, ať jsem unavená jakkoliv, tak stejně nikdy nemůžu usnout, v hlavě samé děsivé scénáře, představy, vize, jak to bude za pár let. Jak budu žít bez muže po boku. Nebo neméně děsivá představa, jak je po mém boku někdo jiný. Po dlouhých minutách usnu, duševně vyčerpaná, ale usnu... Ráno se budím sama od sebe ještě před budíkem a okamžitě na mě zase všechno dolehne. Nemůžu znovu usnout, prostě to nejde, v hlavě už zase záplava myšlenek, tak prostě vstanu a jdu se vrhnout do koloběhu, který mě zase na chvíli vysvobodí.
Učinila jsem první pokusy začít lidem říkat, co se děje, ale zatím to moc nejde. Ještě to je pořád moc citlivý a vyslovený nahlas před někým to zní ještě děsivěji. Jako by se to s každým vyslovením stalo znovu a znovu.
Nejhorší je, že po rozumové stránce jeho rozhodnutí a to všechno, co se děje, chápu a rozumím tomu. Nežili jsme spolu šťastně, nebyli jsme spokojení ani jeden. A někde v dálce v mlze možná dovedu i vidět den, kdy za tenhle krok budu vděčná. Ale teď to nejde. Nedokážu se přenést přes to, jak hrozně to bolí. Děsí mě všechno. A ještě mám pocit, že já tu musím být ta silná. Nemám nikoho, žádnou oporu, nikdo mi s tím nepomůže. Musím sama. Na všechno sama.