Potácím se mezi dvěma polohami - "jsem největší chudáček na světě" a drsná mrcha "zmizni radši hned, stejně tě nepotřebuju". Je to děsivý a šíleně náročný. Psychicky.
A navíc, nemůžu spát. I když se snažím fyzicky si dostatečně unavit tělo, tak stejně jakmile si lehnu do postele, tak prostě nejsem schopná spát. Hodinu, dvě. Jenom věčně rotující myšlenky, které mi nedají spát. Pochopitelně se pak ráno budím nevyspalá a podrážděná, naštvaná na všechny a na všechno. Nedokážu se zbavit pocitu křivdy. Velmi špatně se mi daří potlačovat nenávistné myšlenky. Nechci zahořknout a zabarikádovat se před světem, ale když ono to k tomu tak svádí. Měla bych se snažit z toho vytěžit něco pozitivního, něco dobrého pro sebe, ale nejde to. Právě teď jsem největší chudáček na světě...