Šílený den včera. Jediný, co jsem zvládla, bylo držet se před dětma, ale kdekoliv jindy mi stačila jediná myšlenka a byla jsem v pytli. Brečela jsem skoro furt. Byla jsem nesmírně unavená, ale i když jsem si šla brzo lehnout, nemohla jsem spát. Prostě to nešlo. Tělo vystresovaný na maximum, že prostě nezvládlo odpočívat. Večer jsme pak ještě asi hodinu mluvili, žádná osočování ani výčitky, jen vysvětlení některých věcí. Ještě další dvě hodiny mi trvalo, než jsem - uprostřed bouřky - konečně usnula.
Nemůžu říct, že by ráno bylo lepší. Prostě přišlo. A bylo potřeba jít dál. A tak i když to nepřestává hrozně bolet, tak je potřeba jít dál. Mým cílem teď je, abychom to oba - ale já hlavně - zvládli se ctí. Rozumně, bez scén, s důrazem na to, aby se to dětí dotklo co možná nejmíň. Bude to těžký, protože jim boříme svět. Ale aspoň to zkusím. A moc bych se chtěla vyvarovat všech chyb, které single matky obvykle činí...