6.6.2017

Potácím se mezi dvěma polohami - "jsem největší chudáček na světě" a drsná mrcha "zmizni radši hned, stejně tě nepotřebuju". Je to děsivý a šíleně náročný. Psychicky.
A navíc, nemůžu spát. I když se snažím fyzicky si dostatečně unavit tělo, tak stejně jakmile si lehnu do postele, tak prostě nejsem schopná spát. Hodinu, dvě. Jenom věčně rotující myšlenky, které mi nedají spát. Pochopitelně se pak ráno budím nevyspalá a podrážděná, naštvaná na všechny a na všechno. Nedokážu se zbavit pocitu křivdy. Velmi špatně se mi daří potlačovat nenávistné myšlenky. Nechci zahořknout a zabarikádovat se před světem, ale když ono to k tomu tak svádí. Měla bych se snažit z toho vytěžit něco pozitivního, něco dobrého pro sebe, ale nejde to. Právě teď jsem největší chudáček na světě...

26.5.2017

Je zajímavé, jak se to všechno vyvíjí... Třetí den ale jako by to byla věčnost.
Pro změnu jsem zase nebyla schopná usnout, ležela jsem v posteli, unavená a nevyspalá z předchozích špatných nocí, ale stejně to přišlo zase znovu. Hlava plná myšlenek přemílala po stotisící všechno kolem dokola. A spánek pochopitelně nikde. Dvě hodiny sebemučení.
Každopádně místo čistě emocionálních strašidel na mě tentokrát začala dopadat i ryze praktická stránka. Peníze. Vím, že mi po společném finančním rokování už od února posílá dost peněz na děti i svůj příspěvek na provoz, ale přesto se mi z toho nějaká zásadnější finanční záloha buduje poměrně pomalu. Představa, že v nějaké ne úplně nedohledné době bude na mně videt třeba i zaplacení dovolené nebo koupení auta, mě upřímně vyděsila. Až příliš jsem spoléhala na to, že mám za sebou někoho, kdo mě kryje. A až příliš jsem to brala jako samozřejmost, že se o tyhle věci prostě starat nemusím...

25.5.2017

Nejhorší jsou noci. Přes den mě občas přepadají šílené myšlenky, ale denní koloběh je většinou brzo zažene, prostě to musí jít dál. Ale večer v posteli, ať jsem unavená jakkoliv, tak stejně nikdy nemůžu usnout, v hlavě samé děsivé scénáře, představy, vize, jak to bude za pár let. Jak budu žít bez muže po boku. Nebo neméně děsivá představa, jak je po mém boku někdo jiný. Po dlouhých minutách usnu, duševně vyčerpaná, ale usnu... Ráno se budím sama od sebe ještě před budíkem a okamžitě na mě zase všechno dolehne. Nemůžu znovu usnout, prostě to nejde, v hlavě už zase záplava myšlenek, tak prostě vstanu a jdu se vrhnout do koloběhu, který mě zase na chvíli vysvobodí.

Učinila jsem první pokusy začít lidem říkat, co se děje, ale zatím to moc nejde. Ještě to je pořád moc citlivý a vyslovený nahlas před někým to zní ještě děsivěji. Jako by se to s každým vyslovením stalo znovu a znovu.

Nejhorší je, že po rozumové stránce jeho rozhodnutí a to všechno, co se děje, chápu a rozumím tomu. Nežili jsme spolu šťastně, nebyli jsme spokojení ani jeden. A někde v dálce v mlze možná dovedu i vidět den, kdy za tenhle krok budu vděčná. Ale teď to nejde. Nedokážu se přenést přes to, jak hrozně to bolí. Děsí mě všechno. A ještě mám pocit, že já tu musím být ta silná. Nemám nikoho, žádnou oporu, nikdo mi s tím nepomůže. Musím sama. Na všechno sama.

24.5.2017

Šílený den včera. Jediný, co jsem zvládla, bylo držet se před dětma, ale kdekoliv jindy mi stačila jediná myšlenka a byla jsem v pytli. Brečela jsem skoro furt. Byla jsem nesmírně unavená, ale i když jsem si šla brzo lehnout, nemohla jsem spát. Prostě to nešlo. Tělo vystresovaný na maximum, že prostě nezvládlo odpočívat. Večer jsme pak ještě asi hodinu mluvili, žádná osočování ani výčitky, jen vysvětlení některých věcí. Ještě další dvě hodiny mi trvalo, než jsem - uprostřed bouřky - konečně usnula.
Nemůžu říct, že by ráno bylo lepší. Prostě přišlo. A bylo potřeba jít dál. A tak i když to nepřestává hrozně bolet, tak je potřeba jít dál. Mým cílem teď je, abychom to oba - ale já hlavně - zvládli se ctí. Rozumně, bez scén, s důrazem na to, aby se to dětí dotklo co možná nejmíň. Bude to těžký, protože jim boříme svět. Ale aspoň to zkusím. A moc bych se chtěla vyvarovat všech chyb, které single matky obvykle činí...

23.5.2017 - Day1 - Break up

Zbořil se mi svět a nemám nic. Nikoho. Má opora už mi není oporou. Ale musím být silná. Děti potřebují silnou mámu. Ale je to těžký, tak strašně těžký se s tím vším vyrovnat. Kamkoliv se podívám, na cokoliv pomyslím, všechno je najednou problém. Víkendy, prázdniny, narozeniny, vánoce. Kdy komu říct. Jak to říct. Jak to vysvětlit, že pro ně už svět prostě není, co býval. Že spousta věcí už se velmi pravděpodobně stala naposled. Že se všechno změnilo a dál měnit bude. Úplně cítím, jak se mi svírá srdce. Ne obrazně. Doslova.